Věcné přípomínky
1.
§1, odstavec 3
právo ... na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována
Rovné zacházení a nebýt diskriminován jsou podle §2 odst. 1 jedno a totéž, tudíž nemohou být v §1 odst. 1 deklarovány separátně jako dvě nezávislé situace.
Formulace s použitím pasivního tvaru (nebýt diskriminován) je nevhodná, protože nezohledňuje, kdo je původcem diskriminace. To umožňuje volný výklad toho, kdo všechno je za daný stav zodpovědný. Pasáž a na to, aby nebyla diskriminována by měla být vypuštěna.
2.
§2, odstavec 1
právo nebýt diskriminován
Opět, formulace s pasivním tvarem je nevhodná. Doporučuji změnit na
Právem fyzické osoby na rovné zacházení se rozumí zákaz druhé fyzické nebo právnické osobě diskriminovat.
3.
§2, odstavec 2
Sexuální obtěžování je definováno v §4, odst. 2 jako specifická forma obtěžování, které samotné je diskriminací, a proto je sexuální obtěžování ve výčtu forem diskriminace nadbytečné a mělo by být vypuštěno.
Formulace pokyn a navádění k diskriminaci jsou diskriminací je cyklická, odkazuje na sebe sama.
4.
§2, odstavec 3 (tento odstavec, přestože je pro zákon stěžejně významný je velmi problematicky formulován)
Význam slova diskriminace je primárně rozlišování, výběr, případně upřednostňování. Jako taková musí být vědomá, vedená určitými záměry nebo cíly. Z toho důvodu nemůže být přímou diskriminaci opomenutí. Pasáž včetně opomenutí by měla být vypuštěna.
Není dostatečně jasné, co znamená méně příznivě, protože dvě osoby mohou vnímat stejnou situaci rozdílně – chybí objektivní standard. Navíc, vztah méně... než je jednoznačný, ale srovnatelná situace je vztah pouze přibližný. Tak může dojít k tomu, že díky vágnímu pojetí srovnatelné situace bude považována za diskriminovanou ta osoba, se kterou je fakticky zacházeno více příznivě.
Formulaci méně příznivě změnit na nesrovnatelně méně příznivě.
Formulace by se zacházelo je nepatřičná, protože je spekulativní a nereflektuje reálný stav věcí, pouze stav hypotetický, domnělý, předpokládaný.
Odstavec nepostihuje situace, kdy s jednou osobou je nyní zacházeno příznivěji než bylo zacházeno s jinou osobou v minulosti.
Důvody diskriminace, které tento zákon vyjmenovává nepostihují situace, kdy se dvě fyzické osoby neliší v žádném z vyjmenovaných aspektů, a přesto je s jednou z nich zacházeno méně příznivě než s osobou druhou. To znamená, že zákon povoluje stratifikaci/rozdílnost v rámci jedné skupiny (pohlaví, rasa, vyznání, ...), ale zároveň nedovoluje rozdílnost mezi skupinami. Srovnávání mezi skupinami je přitom mnohem obtížnější (ne-li nemožné) než srovnávání mezi jednotlivci. Stejně tak je problematické srovnávání mezi skupinou a jednotlivcem. Důvodem je prostý fakt, že skupině lze přiradit více statistických faktorů (průměr, rozptyl, tvar četnostního/pravděpodobnostního rozdělení, ...) zatímco jednotlivci jen jediná hodnota.
5.
§2, odstavec 4
Není specifikováno, co se rozumí pod pojmem mateřství a tak není zřejmé, proč není zahrnuto i otcovství, případně proč není tento důvod reflektován obecnějším pojmem rodičovství. Jediným rozdílem mezi pohlavími při výkonu rodičovských práv a povinností je kojení dítěte ženou a není tedy důvod, proč by tento fakt měl být zahrnut pod tak široký pojem jako je mateřství. Tento odstavec tak má silný diskriminační charakter.
Termín mateřství se objevuje ještě v několika pasážích tohoto zákona a i tam platí stejná nutnost jednoznačného výkladu
6.
§2, odstavec 5
Spojení domnělý důvod vyžaduje bližší vysvětlení, protože v případě, že domnělý důvod je ve výsledku totožný s aktuálním, skutečným důvodem, pak je jeho domnělost nepodložená. Pokud se domnělý důvod neshoduje se skutečným stavem věcí, pak je v rozporu s důvody uvedenými v odstavci 3 tohoto paragrafu. Tento odstavec popírá význam odstavce 3, protože jsou jím důvody diskriminace deklarovány jako irelevantní (protože domnělé), nezávislé na reálném stavu věcí.
7.
§3, odstavec 1
Pojetí nepřímé diskriminace je velmi neurčité, zbytečně komplikované. Je irelevantní, zdali je ustanovení, kritérium nebo praxe zdánlivě neutrální.
Důležitým faktorem nepřímé diskriminace je apriorní omezení práva nebo přístupu k věcem takovým ustanovením, (kritériem nebo praxí), které je pro uplatnění práva nepodstatné.
Není patrné, jestli je naplněna skutková podstata diskriminace už jenom tím, že takové ustanovení, kritérium či praxe je nějak deklarováno nebo až tím, že je takové ustanovení aplikováno na konkrétní fyzickou osobu.
Zde se opět objevuje spojení jednání nebo opomenutí, ale zatímco jednání se projevuje na faktické úrovni (k něčemu došlo nebo dochází), opomenutí nemusí mít faktický dopad, opomenutí může ale nemusí být příčinou jednání, ale není samo o sobě skutkem.
Jestliže je opomenutí příčinou diskriminačního jednání, i tak půjde o diskriminační jednání a opomenutí jako takové je nepodstatné. Může být uvedeno, že opomenutí není omluvou pro diskriminační jednání.
8.
§3, odstavec 2
Tento odstavec – opět kvůli termínu opomenutí - ve své podstatě deklaruje všechny instituce, které dosud nemají realizovaná opatření ve prospěch osob se zdravotním postižením jako instituce diskriminující, bez ohledu na to, jestli fakticky došlo k omezení práv a přístupu konkrétní osobě, čili bez ohledu na to, jestli se zdravotně postižená osoba o uplatnění svých práv (např. zaměstnání) ucházela.
Není též jasné, je-li diskriminací takové jednání, kdy zdravotně postižená osoba nemá přístup či práva k vyjmenovaným institutům v případě, že k těmto institutům nemají přístup ani osoby zdravotně nepostižené.
9.
§4, odstavec 1
Úvodní klauzule je nejednoznačná, protože nespecifikuje žádný standard pro nežádoucí chování a ani blíže neurčuje, pro koho takové chování není žádoucí
Písmeno a)
Klíčovým spojením je zde záměrem nebo důsledkem. Například v americké legislativě bylo toto spojení původně formulováno záměrem a důsledkem, později bylo změněno z a na nebo . Tento zdánlivě nevýznamný sémantický posun má však velké důsledky, kdy za obtěžování může být považováno chování, které nemá žádný důsledek a jeho záměr je tedy nepodstatný. Navíc posuzování záměru údajně diskriminující osoby je nanejvýš spekulativní a problematické, protože nemá žádnou oporu ve faktické stránce věci.
(Za povšimnutí stojí, že u těžkých trestných činů je nutno dokazovat úmysl, zde by však postačil jen záměr bez vlastního činu.)
Zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé prostředí je opět termín, který nemá žádný standard, je z velké části závislý na subjektivní interpretaci či citlivosti té které osoby. Co může být někým chápáno jako nezdvořilost či neomalenost, může někdo jiný považovat za projev nepřátelství či snahu o pokoření nebo urážku (typickým příkladem je třeba fotografie manželky na pracovním stole muže).
Termínem nepřátelské prostředí se do práva zavádí silný prvek subjektivity a paradoxně, už jen možnost, že tato subjektivita může být z titulu tohoto zákona povýšena na sankce či soudní postih vytváří zastrašující prostředí.
Písmeno b)
Použití trpného rodu ve formulaci tohoto odstavce opět vede k nejasnosti, kým může být nežádoucí chování vnímáno; je to osoba, které se chování přímo dotýká nebo jakákoliv jiná osoba, třeba i z úplně jiného prostředí?
Další nejasnost vyplývá z formulace může být [vnímáno] oprávněně . Na základě čeho se stanoví oprávněnost a jakou roli hraje to, že chování vnímáno být může, ale nemusí nebo dokonce není?
Oprávněnost v tomto smyslu může být chápána jako pochopitelnost či zdůvodnitelnost na základě širšího konsensu, ale ty se mohou stát předmětem mediálních, lobbyistických či nátlakových licitací.
10.
§4, odstavec 2
Tento odstavec, který pouze – navíc velmi vágně (viz sexuální povaha) - specifikuje jednu formu obtěžování, je tudíž bezpředmětný, protože obtěžování samotné (bez přívlastku) je podle zákona nepřípustnou diskriminací (viz §2, odst. 2)
11.
§4, odstavec 5
Tento odstavec nespecifikuje, zdali je diskriminující (a do jaké míry nebo s jakou odpovědností) osobou i osoba naváděná. Pokud má naváděná osoba nést plnou zodpovědnost za diskriminaci, pak navádění nemůže být posuzováno stejně. Diskriminace nikoliv z vlastního popudu je tedy podobná jako diskriminace z důvodu opomenutí, a tak navádění ztrácí relevanci.
12.
§5, odstavec 2
Zajišťováním rovného zacházení se rozumí přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací ...
Zajistit rovné zacházení by měl tento zákon, nikoliv delegovat (hrozbou sankcí) na jiné, že nedojde k opaku – nerovnému zacházení. Toto je zásadní princip pojetí svobody (absence omezení) – co není zakázáno, jest povoleno. Z principu věci nemůže být zakázáno něco nedělat.
Zákon zde nespecifikuje, kdo má povinnost zajišťovat rovné zacházení (chránit před diskriminací) ani neříká jak. Tím říká, že něco má být tak a tak, a pokud to tak není, pak je někdo zodpovědný (a může být sankcionován). Tím se zákon zříká svého výsostného postavení a deleguje svoje povinnosti na jiné, ale ponechává si privilegium udělovat sankce.
Tím tato klauzule nabývá silného normalizačního a autocenzurního charakteru.
Velice problematická je formulace, že rovné zacházení je totéž jako rovné šance (zajišťování rovného zacházení se považuje také zajišťování rovných příležitostí). Z toho plyne jednoznačně, že příležitosti jsou totéž co zacházení. Přitom zacházení představuje faktickou záležitost, příležitosti jsou podmínkami. Zacházení je podle definic tohoto zákona důsledek, kdy ve výsledku je pozice jednoho je méně příznivá než pozice druhého. Pozice osoby – jako důsledek zacházení tedy reflektuje výsledek. Z toho plyne značně diskutabilní závěr, že stejné příležitosti vedou ke stejnému výsledku, potažmo, že nestejné příležitosti vedou k nestejnému výsledku a nakonec tedy, že nestejný výsledek reflektuje nestejné příležitosti.
13.
§5, odstavec 3
Ustanovení tohoto odstavce, jehož jádrem jsou povinnosti je tedy absurditou, která z plyne z invalidních premis předchozího odstavce, na které tento odstavec odkazuje.
Jedním z důsledků tohoto chybného postupu je to, že osoba první (údajně nezabraňující diskriminaci) je zodpovědná za stav osoby druhé (údajně diskriminované, přesněji řečeno osoby v méně příznivé situaci) a jako taková může být osoba první stíhatelná.
Nebezpečnost a zneužitelnost takového přístupu je zřejmá.
14.
§6, odstavec 2
Ustanovení v tomto odstavci je potřeba zdůvodnit.
15.
§6, odstavec 7
...objektivně zdůvodněno legitimním cílem...
Je-li použit termín objektivně, musí být též naprosto jednoznačně vyjádřen význam termínu legitimní cíl. Objektivnost nesnese pochyby, spekulace, vícero výkladů.
Například, má-li být legitimním cílem stav, který neodporuje zákonu, pak to musí být i cíl, který neodporuje ani tomuto zákonu, ale tím se stává tento odstavec tautologií, která říká, že je nepřípustné to, co tento zákon označuje za nepřípustné.
Termín legitimní cíl se objevuje ještě v několika pasážích tohoto zákona a i tam platí stejná nutnost jednoznačného výkladu.
16.
§7, odstavec 2
Tento odstavec je nejkontroverznější pasáží celého zákona, protože jde jednoznačně proti duchu celého zákona. Legitimizuje totiž přesně to, proti čemu je celý zákon namířen – diskriminaci.
Důvodem k tímto zákonem takto posvěcené diskriminaci je naprosto nepřijatelná doktrína, která spočívá ve dvou stereotypizujících/generalizujících předpokladech :
a) příslušnost osoby k nějaké skupině je založena na jen některých znacích (pohlaví, rasa, sexuální orientace, vyznání, ...)
b) z příslušnosti k této skupině této osobě přísluší i vlastnosti (tento odstavec tyto vlastnosti charakterizuje jako nevýhody) některých osob ze skupiny, která tato osoba fakticky nenese.
Přitom znak a vlastnost jsou veličiny na sobě nezávislé, nemají kauzální vztah, pouze spolu více či méně korelují. To znamená, že ne každá osoba s daným znakem má nutně i danou vlastnost, a zároveň to znamená, že ne každá osoba s danou vlastností nese i daný znak.
Příklad stereotypního zobecnění: Některé ženy (znakem je zde pohlaví) jsou diskriminovány (což se projevuje jako nevýhoda - méně příznivé zacházení). Toto znevýhodnění je vlastností příslušníků této skupiny, ale jen některých. Kompenzace (pozitivní opatření) je tedy založena (zdůvodněna) primárně na znaku (je to žena), nikoliv na vlastnosti (je diskriminována).
Toto pojetí nápravy „historické nespravedlnosti“ vede k situaci, kterou nazývám paradox vnoučat – jedna žena (vnučka) je pozitivně diskriminována na úkor jiného muže (vnuka), protože její dědeček v historii získal a zúročil (a vnučce tedy předal) výhodu oproti vnukově babičce.
Řečeno lidově, žena má přede mnou přednost, protože její dědeček měl přednost mojí babičkou. Absurdita tohoto paradoxu je zřejmá.
Pozitivní diskriminace tak netlumí historickou nespravedlnost, ale naopak ji zesiluje – znevýhodňuje potomka znevýhodněného předka. To vše jenom na základě porovnávání statistických (hromadných) ukazatelů transponovaných na jednotlivce. Je těžké si představit horší prohřešek stereotypizování – nejdříve se z jednotlivého zobecní a pak se zpětně z obecného usuzuje o jednotlivém.
Zde (v umožnění pozitivní diskriminace) se pochybnou či invalidní komutací [vlastností a znaků] zatemňuje jádro věci – znevýhodněná osoba je znevýhodněná nikoliv kvůli faktickému znevýhodnění, ale kvůli formální příslušnosti ke skupině znevýhodněných.
Tvrdím, že antidiskriminační zákon v předložené podobě je prostředkem, který spolu s většinově přijatelnými a pochopitelnými hledisky a postoji ohledně diskriminace má za cíl nenápadně importovat do právního řádu legitimizaci diskriminace, převážně diskriminace na základě pohlaví, a že tento import je veden čistě ideologickými cíly. Součástí těchto cílů je nejprve koncentrovat moc do rukou státu, ale tato moc bude z rukou státu delegována do rukou nátlakových, zájmových a nikým nevolených skupin.
17.
§7, odstavec 3
Tento odstavec zdánlivě zmirňuje dopad odstavce předchozího, ale omezuje se explicitně pouze na přístup k zaměstnání/povolání, a to pouze velice vágní formou. Je tedy jakýmsi uklidněním před hrozbou pozitivní diskriminace, protože i v těch případech, kdy půjde o přístup k zaměstnání se kvality pro výkon zaměstnání (které zákon opět nikterak nespecifikuje, nezavádí standard) budou tyto „kvality“ předmětem spekulací, mediálního ovlivňování, nátlaku, lobbyismu. Všechny ostatní případy pozitivní diskriminace jsou tímto odstavcem nedotčeny.
18.
§10, odstavec 1
Formulace s pasivním slovesným tvarem nespecifikuje, kdo je nucen přijmout zodpovědnost za situaci a splnit požadavky, které jsou ustanovením deklarovány.
19.
§14, odstavec 5
Už samo o sobě problematické zavlečení principu „presumpce viny“ (přenos důkazního břemene) do našeho právního řádu jen zesiluje všechny nedostatky antidiskriminačního zákona.
|
Hledání v článcích
Anketa
65.9% (5219)
Soutěž
